I když se Praze pořád nedaří udělat festival, kterej by se dal srovnávat s Coloursama nebo Pohodou, snaha tu je. Metronome 2022 se povedl, i když se spoustou chyb, ale to je normální.
Takhle jsem to viděl já.
Čtvrtek 23.6.
První den jsem vnímal jako koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds a pár nedůležitých supporterů a tomu jsem podřídil všechno. Chtěl jsem být v první řadě u rampy, potřeboval jsem se Cavea dotknout a dostat tu nálož naplno. Z největší možný blízkosti.
Proto jsem smutně vynechal Lenku Dusilovou s Květy a Řekou. Už jsem je viděl na Nové scéně a bylo to nádherný, ale já si potřeboval držet svý místo.
Před 16:00 už jsem seděl u rampy a čekal na 21:30, kdy Cave začne a celý to probudí a energicky nakopne zvostra písní “Get Ready For Love”.
Odpoledne začli ukrajinci Go_A. Na rozehřátí prima festivalová kapela, která měla mizernej zvuk (ty basy!), ale dokázala lidi strhnout, aby udělali kruh a v něm tančili. To bylo silný. Hudebně bylo fajn, že i přes všechny moderní kabátky tam byla silně zakořeněná ta ukrajina.
Pak Mňága. Mám od nich nejradši “Ryzí zlato” a první desku. Přijde mi legrační, že jejich dvě nejlepší písně jsou covery. Ale i to se někdy stane. Ten Janotův zahráli a bylo to boží, ten Plíhalův ne a to mne trochu štvalo. Jinak normální vystoupení a i když bych si uměl představit plno kapel, který bych tu viděl radši (třeba tu Lenku), na vyplnění času to bylo fajn.
A pak Cave. Přesně ve 21:30 začne tak, jak se dalo očekávat. “Get Ready For Love” a energie jak kráva. Emoce stříkaj, divej muž je tady a probíhá silnej obřad, rituál a velká vzájemná očista.
Na Nickovi jsem potřináctý, přesně znám pravidla jeho obřadu, vím co se bude dít, vím kdy se to bude dít, ale stejně jsem znovu překvapen jeho charismatem, jeho energií, jeho živelností i jemností, emocema, vším. Beru si zásah z první ruky, opakovaně sloužím jako Caveova podpěra, sahám si na jeho srdce ve chvíli kdy zpívá “can you feel my heartbeat”.
Aktuální setlist mi moc sedí. Největší radost mám z “Vortex”, “White Elephant” a “City Of Refuge”.
Kdybych mohl něco měnit, klidně bych vynechal “Into My Arms” a moc rád bych někdy naživo slyšel “Hollywood”.
A po Caveovi očištěn, proměněn a nabit na další roky, změněný, vibrující, zářící a letící odcházím spokojeně domů, protože po tomhle už je hřích poslouchat něco dalšího.
Pátek 24.6.
Plnej včerejšího Cavea přijíždím s očekáváním hlavně kvůli Beckovi. Ale vyrážím včas, protože jsem zvědavej na Emily Burns a překvapuje mne, že s ní bude hrát Honza Ponocný. To jsem nevěděl.
Emily je fantastická. Dostala mne podobně jako Lisa Hannigan před lety v Ostravě a já si budu muset sehnat její desky.
Bohužel se tu ale odehraje největší pořadatelskej průser. Ve stejnej čas a na stageích těsně vedle sebe hraje Emily a Marpo a ten ruší Emiliiono vystoupení víc, než je přijatelné. Zpěvačka to nese statečně a s humorem, sílu ji dodává Honza i zaplněná plocha, která ji poslouchá a vyžádá si i přídavek, ale muselo to bejt trápení. Těším se, až ji uvidím v klubu.
Přesun na hlavní stage vlastně jen pro výplň času. Hrají tu izraelité Lola March a je to příjemnej indie pop na festival jak dělanej. Zpěvačka Yael Shoshana Cohen má zajímavou barvu hlasu, s publikem si dělá co chce a žánrově jsou taky poměrně široce rozkročení. Takže to lidi baví, zpěvačka všechny roztancuje, rozezpívá, naučila se pár českejch slov (třeba ruce) a na závěr zahrojou klasiku “These Boots Are Made for Walkin’” a já jsem moc spokojenej.
Posouvám se na Tatabojs a sám jsem překvapenej, jak moc mne baví. Kapela to rozjíždí úplně naplno a je to famózní. Skáču už při první písničce. Nejvíc mne baví skladby z poslední desky, je mi jedno že prší. Fontána stage s lavičkama sice není ideální místo, ale když je člověk v kotli, tak mu to nevadí.
Odcházíme asi po 45 minutách abysme byli na Beckovi vepředu, ale všechno je jinak. Čeká se velká bouřka, plocha před hlavní stageí je uzavřená a tak čekáme pod střechou u záchodků a za 20 min Zdeněk Suchý oznamuje, že se sice start ještě posune, ale koncert bude a plocha se otvírá.
Tak se tam bahnem řítíme a jsme úplně vepředu, asi třetí řada. Bez pláštěnky sice zcela promokám, ale čert to vem.
A pak s velikým zpožděním začíná koncert toho skvělýho Backa, kterej má tak nádherný desky, ale naživo to má posunutý úplně jinam, než bych chtěl.
Je to dlouhá medley z mnoha písní, z každý jen ochutnávka a se spoustou předpřipravených základů z playbacku.
A jo, skáču a zpívám a tančím, ale beru to jako svým způsobem odfláknutej set, kterej je navíc pořád stejnej. Užiju si “Loser”, to jo, baví mne, když fakt přijde koncert (Beck se španělkou) a vím, že už na něj znovu jít nemusím, přesto jsem rád, že jsem ho viděl.
Domů odcházím přes Trojskou lávku a přes les pěšky, zablácenej a nakost promočenej a byl to skvělej nápad, po asi půl hodině už jsem ve vaně.
Sobota 25.6.
Přemejšlím, jestli tam vůbec zajít, protože všechno důležitý se odehrálo za první dva dny a jediný, co mne tam táhne je Alice. Viděl jsem ji naposled v roce 1992 nebo 93 před Lucií na Konopišti. A tak přemůžu lenost a jdu.
A bylo to skvělý rozhodnutí. Dan Bárta je po Nickovi druhej nejcharismatičtější člověk na Metronomu, Alice je famózní a mně to všechno naskakuje zpátky. Znám všechny texty a jsem pohlcen. Dan má na víc ty svoje roztomilý průpovídky před písněma a ta kapela hraje, jako by nikdy nepředtala. Neskutečná energie, nářez jak kráva a velkej splněnej sen.
A napadá mne, že by byl dobrej model udělat festival z kapel co už nehrajou. Alice, Sluníčko, Pusa, Tichá Dohoda s Blankou, Support Lesbiens v té devadesátkové verzi, Obří broskev.
Po Alici jdu domů. Tohle už nikdo nepřekoná, Underworld mne nikdy moc nebavil. Jsem spokojenej.